Máme za sebou Velikonoční svátky. Ptáte se, co mají Velikonoce společného s právem a navíc s jeho prameny? Ač se to nezdá, tak mnohé. Velikonoční svátky jsou v současném právním řádu jedním z mála, ne – li snad jediným příkladem právního obyčeje jako pramene práva.
Prameny práva v České republice můžeme stručně rozdělit na zákony, včetně zákonů ústavních, mezinárodní smlouvy (pod tento termín je možné zahrnout také normy EU) a judikaturu, zejména rozhodnutí Ústavního soudu. Kolegové právníci prosím omluvte toto zjednodušení, ale pro obecnou představu je jistě dostačující. Teorie považuje za pramen práva také právní obyčej, ale v kontinentálním právním systému, jehož jsme součástí, není příliš rozšířen, dalo by se říct, že již se z pramenů práva vytratil.
A nyní se dostáváme k Velikonočním svátkům.
Zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu v ust. § 2 zahrnuje mezi tzv. ostatním svátky mimo jiné Velký pátek a Velikonoční pondělí. Nikde však nestanoví, kdy tyto dny jsou. Na rozdíl od jiných svátků, dnů pracovního klidu či významných dnů, u kterých je v citovaném zákoně přesně stanovené datum. Právní řád žádný jiný zákon, který by definoval termín Velkého pátku a Velikonočního pondělí nemá. Kam tedy jít?
K právnímu obyčeji.
Teorie práva nám říká, že právní obyčej jako pramen práva musí splňovat dvě podmínky – dlouhodobost a obecnou uznávanost a vymáhán státem (latinsky to zní lépe: usus longaevus a opinio necessitatis).
Výpočet data křesťanských Velikonoc byl stanoven dávno před vznikem moderních států a bezprostředně navazuje na termín konání židovského svátku pesach. Křesťané definovali termín konání Velikonoc až v 4. století na Prvním nikajském koncilu v roce 325. Židé slaví pesach od nepaměti, resp. od dob starozákonních. Nejstarší písemné zmínky sahají více než pět století před Kristem. Je tedy možné říci, že stanovení termínu slavení Velikonoc je zachováváno dlouhodobě. Podmínka usus longaevus je tedy splněna.
Co druhá podmínka? Stát tento obyčej uznává a vymáhá jeho zachování. Velký pátek je den pracovního klidu dle ust. § 3 citovaného zákona. Nemusím jít do práce, aniž bych měl obavy z postihu zaměstnavatele. Dle ust. § 1 odst. 1, písm. b) zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě zákon stanoví zákaz prodeje během Velikonočního pondělí. A v ust. § 3 téhož zákona stanoví sankci za porušení tohoto zákazu. Podmínka opinio necessitatis je splněna.
Velikonoční svátky nám přináší nejen zmrtvýchvstání Ježíše Krista, ale také právního obyčeje jako pramene práva České republiky.
Věřím, že jste letošní Velikonoční svátky prožili v poklidu, byť doba je neklidná. A tento krátký exkurz do právní teorie nechť nás přivede na pozitivnější myšlenky.
JUDr. Jan Onheiser